Meimei Ishimoto - profil

23. prosince 2012 v 22:05 | Kvicka |  (-BJD-) My BJD's photos and related stuff
Konečně je tu Meimeiův profil. A je opravdu dlouhý. A ještě upozornění na sprostá slova, násilí a podobné divné věci, takže alespoň 15+.. radši.


Společnost a model: hlava - CP Luts Delf El, Fantasy doll body
Barva resinu: normal
Vlastním od: 8.6.2011


Jméno: Meimei Ishimoto
Věk: 22
Rasa: člověk
Oči: hnědé
Vlasy: červené
Má rád: Kočky, koukání z okna,čokoládu, hudbu, umění, modu.
Z barev má rád červenou, bílou, růžovou, černou, fialovou.
Nemá rád: Lidi, nemocnice.



Backstory: Narodil se 3.5. 1991 v Japonsku ve městě Gifu jako třetí potomek do jedné poměrně bohaté japonské rodiny. Jeho rodiče milovali všechny své děti, ale mimo jiné také řídili rodinný podnik. Blahobyt rodiny si tak brzo vybral daň v podobě nedostatku času. A to obzvláště na jejich dvě nejmladší ratolesti, Meimeie a Akiru.....


Meimei je ze čtyř sourozenců. Má dva o dost starší bratry, jednoho o 8 let druhého o 10 let. Právě kvůli tomuto značnému věkovému rozdílu si Meimei ani s jedním nevybudoval bližší vztah. Naproti tomu si je velmi blízký se svou o 3 roky mladší sestrou, Akirou. Jako malé děti spolu trávili spoustu času.
Meimei byl už od malička velmi křehkého, drobného a poněkud dívčího vzhledu. K tomu ještě dále přispíval právě jeho vztah se sestrou. Starší bratři se mu kvůli tomu občas posmívali, ale on si nikdy z toho nic moc nedělal. Meimei měl totiž vždy velmi milou povahu a všude a v každém se snažil vidět to dobré.
Vzhledem k faktu, že byl poměr společenský, ve škole se snažil zapojovat do kolektivu. Není žádným velkým překvapením, že spíše do kolektivu holčičího. Chlapecký kolektiv o něj příliš nestál. Už první den ve škole se mu chlapci ve třídě posmívali. Postupem času to ze strany některých jedinců přerostlo v šikanu. Z počátku jen slovní a sem tam schované sešity, ale s každým rokem se to zhoršovalo. Když si v 14 odbarvil vlasy na blond, což ještě více zvýraznilo dívčí vzhled jeho tváře, vše to jen zhoršilo. Mei ale vždy snášel vše tiše a pokorně. Upřímně ale doufal, že až se dostane na střední školu, bude vše lepší.
Opak byl pravdou. V 15 nastoupil na střední školu, která se na následující dva roky pro něj stala noční můrou. Dívky se s ním sice bavily, ale tak nějak nikdy do jejich kruhu pořádně nepatřil. Přátelé prakticky neměl a pokud ano, většinou se s ním přátelili pouze ze zjištných důvodů a jen na nutně potřebnou dobu. Spolužáci se mu buď posmívali, nebo ho šikanovali. Největším problémem byla partička 3 chlapců z vyššího ročníku, kterým Mei očividně pořádně ležel v žaludku. Zaregistrovali ho hned první měsíc a jak čas plynul, byla jejich šikana stále horší. Často si pak na něj počkali po škole a zmlátili ho. A to se opakovalo i několikrát týdně.
Meimei ve svých 17 měřil 163 cm. Jeho štíhlá postava, jemná tvář, blonďaté vlasy a velké hnědé oči vyvolávaly dojem zranitelnosti. Pravdou bylo, že Mei neměl moc síly a i kdyby se snažil, tak by se neubránil. O tom se také sám přesvědčil hned na začátku.

Meimei o tom nikdy doma neřekl a jeho rodiče nenapadlo ani v nejmenším, že by mohlo být s Meiovou školou něco v nepořádku. Výsledky měl poměrně dobré a nikdy si nestěžoval. Meimei měl sice po těle různé modřiny, ale většina jich nebyla naštěstí vidět a zbytek se ze stolu vždy efektivně smetl tím, že se někde uhodil.

Pak se ale stalo něco, co všechno změnilo.
Jednou v pátek, když byl Mei ve druhém ročníku téměř na konci školního roku, ale domů přišel s monoklem u oka a rozbitým nosem. To už bez povšimnutí neprošlo. Rodiče se ani nenechali odbít Meimeiovým vysvětlením, že zakopl a upadl. Volali hned do školy a stěžovali si, že jejich syn je nejspíš šikanován. Ředitel přislíbil prošetření. Tím ale vše pro Meie jen zhoršili. Meimei tušil, že to nemůže přinést nic dobrého a proto se do školy po víkendu netěšil ještě více než obvykle. První dva dny byly v pořádku. Partička se nikde neobjevila a Meimei začínal pomaličku opravdu věřit, že snad konečně bude mít pokoje.

___________________________
Byla to středa, kdy se jeho sen efektivně rozplynul. Čekali tam za školou na obvyklém místě. Jakmile je Mei zahlédl, zpanikařil. Bylo mu naprosto jasné, že to tentokrát bude opravdu zlé. Rozběhl se co nejrychleji mohl a doufal v zázrak. Bohužel útočníci byli opět mnohem rychlejší. Než se nadál cítil prudkou ránu do zad a pádu už nešlo zabránit. Odřel si bradu a ruce, které začaly v zápětí krvácet. To ale nebylo nejhorší, co ho čekalo. Trojice se zatím shromáždila okolo něj.
"Naše princeznička nám chtěla utéct, jo?" zašklebil se jeden z nich a šlápl mu na záda.
"Sis doma stěžoval, hm?.. My si s tebou o tom chceme popovídat!" Zasyčel druhý z nich. Meimei v zápětí ucítil kopnutí do boku a pevně zavřel oči.
"Co si o sobě vůbec myslíš, ty parchante? Kvůli tobě máme teď doma průser!" Zavrčel tentokrát jejich kápo a chytl ho prudce za vlasy. Meimeiem projela bodavá bolest a v duchu se připravoval na nejhorší. "Tak, co nám k tomu řekneš ty hejzle." Bylo vidět, že jsou všichni opravdu naštvaní a plánují si na něm vybít vztek.
Mei jen tiše zaúpěl. Jeho vlasy sice pustil, ale místo toho přišly další kopance. Do boku, do břicha i do hlavy a Mei rychle ztratil přehled o jejich počtu. Moc nepomohla ani jeho snaha chránit si hlavu rukama. Když rány delší dobu nepřestávaly, zoufale ze sebe vyrazil: "Prosím, už dost..." Ale ani to nezabralo. Netrvalo dlouho a před očima se mu zatmělo a ztratil vědomí.
_______________________
Alespoň tak, to Meimei vylíčil.....

Když se probudil, ležel v nemocnici. Všechno bylo bílé, nemohl se moc hýbat, netušil, jak se tam dostal, jak dlouho tam je a co se vlastně stalo. Až později od rodičů se dozvěděl, že byl dva týdny v komatu a minimálně další tři tam bude muset zbýt.
Jestli si v té chvíli myslel, že jeho noční můra skončila, šeredně se mýlil. Pochopil to hned další den. Jeden z doktorů si tam v něm totiž našel poněkud větší zálibu než by bylo zdrávo. Moc se mu sice nehodilo do karet, že se chlapec probudil. Očividně ale dospěl k závěru, že fakt, že je chlapec při vědomí, mu nebrání pokračovat v jeho sexuálním obtěžování. Naštěstí pro Meie nešel dál než osahávaní během vlastního uspokojování. Nebyl tak hloupý, aby chlapce znásilnil. Pokud s ním nebude mít tělesný kontakt, nebudou žádné důkazy. Bez důkazů je to slovo proti slovu a těžko ho to nějak ohrozí. To bylo stejně tak jasné Meiovi. O tom co se stalo v nemocnici nikdy nikomu neřekl.

Po návratu z nemocnice rodiče pořídili soukromého učitelé. Meimei, aby už nic podobného nemusel znova podstupovat, se naučil velmi dobře ovládat sebeobranu, kterou mu rodiče samozřejmě také zaplatili. Mei sice stále není příliš vysoký (měří zhruba 167 cm) a silný, ale jeho velkou výhodou se v tomto případě stala mrštnost.
Když domácím studiem v 19 dokončil, odstěhoval se do Nagoyi. Jeho rodiče pravděpodobně cítili vinu za to, co se stalo, a proto se to Meiovi snažili vynahradit, co nejvíce to šlo. Pronajali mu tam byt, zaplatili školné na Nagoyské akademii hudby a hradili všechny potřebné výlohy. Mei už od mala miloval hudbu (a vůbec je umělecky založený) a od 13 let se sám učil na kytaru.
V Nagoye se mnohé změnilo. Nyní mimo školy občas hrává i v různých hudbeních skupinách. Nikde ovšem nezůstane příliš dlouho. Na rozdíl od svých mladých let se nyní jeho zženštilý vzhled a jemná tvář stala spíše výhodou.

Události, které si tenkrát prožil, ovšem nezůstaly bez následků. Ještě dlouho se mu vracely děsivé sny A vše se to tvrdě podepsalo hlavně na jeho křehké psychice.
Po všem čím prošel, si uvědomil, že svět je svině. A jeho přístup až do teď byl definitivně špatný. Přestal kompletně věřit lidem a z hlouby duše je začal nesnášet. Naučil se nedávat najevo pocity, minimálně ne ty pravé. Někde uvnitř je nejspíše stále tím citlivým chlapcem, ale jediní tvorové, vůči kterým to dává najevo, jsou zvířata. Obzvláště zbožňuje kočky. Nikoho si nepouští k tělu. Pochopil, že lidé umí jen zneužívat a ubližovat. A snaží se proto používat stejných zbraní. A právě svou roztomilost občas využívá k tomu, aby dosáhl toho, co potřebuje. Vše má ale své limity. A to i používání své roztomilosti. Meimei totiž nesnáší fyzický kontakt a panikaří, pokud ho někdo chytne za ruce. Další věcí, z které má Mei od té doby panickou hrůzu jsou nemocnice.

Bohužel se svými psychickými problémy se nedokázal příliš dobře vyrovnat a začal si poměrně brzo po všech těch incidentech ubližovat. Pořezaná zápěstí přinášela, alespoň dočasnou psychickou úlevu. Ani o tomto samozřejmě nikdy nikdo nevěděl. Něco přes rok už to sice neudělal, ale jizvy se jen tak neztratí. Z tohoto důvodu Mei nosí dlouhé rukávy, nebo různé návleky a náramky.


V poslední době se v jeho životě pár věcí změnilo. Před rokem po dlouhé době si Mei obarvil vlasy na odstín červené. Do té doby měl blonďaté vlasy po vzoru Boua z An cafe. Přibral také jako svůj vzor a inspiraci kontrastního goticky temného Manu. Mei v šatníku začínal používat více černé, punku a košilí. Do té doby byly jeho barvy především pastelové. Ale to neznamená, že by na tyto barvy teď zanevřel. V podstatě má nejraději bílou, růžovou, červenou, fialovou a černou. Sukně sice už neobléká tak často, ale stále v jeho šatníku jsou.


(pokračování a vše související s backstory bude zveřejňované zde na blogu a přehled všeho je ZDE)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Margit Margit | 24. prosince 2012 v 9:18 | Reagovat

Moc hezky vypracovaný příběh :-),vůbec mi nepřišlo, že by byl dlouhý,hezky jsem si početla :-).Meimeiovi  hodně štěstí do budoucna :-)

2 Kvicka Kvicka | E-mail | Web | 24. prosince 2012 v 16:00 | Reagovat

[1]: to jsem ráda. Já se bála, že to nikdo takhle dlouhé nebude chtít číst ;)

3 Kajka Kajka | E-mail | 15. července 2013 v 12:19 | Reagovat

Krásný příběh, ale bylo mi Meie líto když jej šikanovali :( Přeji Meiovi hodně štěstí v životě ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama