Fan Fiction: NĚKDY NA NIČEM NEZÁLEŽÍ

12. srpna 2010 v 15:37 | Kvicka |  Z mého pera...

Uvedla bych to asi takhle... Před vámi teď leží poupravená česká verze této povídky

A řekla bych k tomu tolik....že jednou měla tady Kvicka zase svou "provokativní náladu"a odmítala psát domácí slohovku...rekspektive jí odmítala vymýšlet...tak vzala svou rozepsanou anglickou povídku (rozepsanou asi přes půl roku)...a udělal z ní slohovou práci..... eto..teda vyškrtla jsem tam narážky na Uruhův alkoholismus... jinak je to celkem schodné s anglickou verzí.... shodné i s faktem, že je to shnounen ai....a ano...to jsem opravdu odevzdala... ke všemu na konci se dá vidět zmínka o yaoi..xD( Přiznám se, že ve chvíli, kdy to bylo odevzdané a já o tom tak přemýšlela... přešla jsem do fáze, kdy jsem si nadávala do blbů a ptala jsem se sama sebe, jak jsem něco takového mohla vůbec odevzdat..xD přála jsem si abych se mohla propadnout do země..... xD)


uf
Moje učitelka mi to na štěstí na hlavu nehodila a celé to ohodnotila jen stručným slovem "zajímavé", které mi pod to napsala xD
Abych vám to ještě trošku osvětlila, tak zadání slohové práce bylo...pokračování zadaného textu..zadaný text je vyznačen kurzívou, aby jsem ho jasně oddělila.

Tak ještě klasickou shrnovací tabulku ať zhruba tušíte do čeho jdete ^.^

Název: Někdy na ničem nezáleží
Autor: Kvicka (má maličkost)
Fandom: the GazettE
Pairing: Aoi x Kai
Žánr: Romance, fluff
Rating: G
Chapters: jednorázovka
Varování: snad žádné...jen možná...trochu shounen ai
Disclaimer: Toto je jen smyšlený příběh...a já bohužel nevlastním žádné osoby z této FanFiction.... (i když si je každý rok přeju k vánocům xD)


Někdy na ničem nezáleží
Milý čtenáři a zvláště laskavá čtenářko, než začneš číst tento příběh, zavři dobře dveře i okna, aby tě nikdo nerušil, vypni případně telefon a zapomeň, že vůbec nějaký svět kolem tebe existuje. Protože to, co teď uslyšíš… (Jsi si vůbec jistá, že to chceš slyšet?) Každopádně věř, že jen tak něco podobného neuslyšíš. (A v žádném případě by to neměl slyšet někdo další.) Povím ti příběh, můj příběh. Příběh jedné nedávné podzimní noci. Nemusíš mu uvěřit, a abych byl upřímný, já bych asi také nevěřil. Zní mi to až příliš neuvěřitelně, na to aby to mohla být realita. Pro mne ovšem byla a stále je…

Mohlo být něco po půlnoci. Přesně jsem to nevěděl a ani vědět nechtěl. Má nálada nebyla zrovna ideální nebo lépe řečeno, po opuštění baru výrazně klesla. A vůbec, tenhle večer se moc nepovedl. Alespoň pro mne ne. Ostatní ze skupiny na to měli očividně jiný názor. "…Tak, dobrou noc," ukončil živou konverzaci Rukiho veselý hlas. "Jo, dobrou," zazněla krátká a stručná odpověď ze strany tmavovlasého kytaristy. "Dobrou noc," špitl jsem sotva slyšitelně. Nebyl jsem ve své kůži a zoufale jsem si přál být konečně doma. Ruki ještě jednou zamával a zmizel za rohem. Teď už zbýval jen kousek cesty s Aoim a pak sám. Přišlo mi to nespravedlivé. Proč jsem musel bydlet nejdál. Nebo proč se alespoň nemohlo jít do baru na nějakém "více neutrálním územím". Bohužel se šlo tam, kam se šlo a mě teď čekalo táhnout se bůhví jak daleko a sám. Zbýval sice ještě kousek cesty s Aoim, ale popravdě jsem se v tu chvíli vůbec nedokázal rozhodnout, jestli je to lepší nebo horší. V normálním případě jsem měl rád Aoiho společnost, ale dnes jsem se cítil poměrně nepříjemně. Pravděpodobně za to mohlo to trapné ticho a množná i částečně… Ve chvíli, kdy se ale Aoi vrhnul na dětské hřiště s nadšeným výkřikem "Jupí! Houpačka!", mi bylo jasné, že na sto procent horší.

 "Prosím Aoi, pojď!" zkoušel jsem se vzrůstající beznadějí v hlase. Jediná odpověď, které se mi dostalo bylo: "Neee… prosííííííím… počkej chvíli." Podrážděně jsem se zamračil. Na tohle jsem opravdu neměl náladu. Chtělo se mi spát, zachumlat se pod peřinu s veškerými těmi chmurnými myšlenkami, být sám a zaspat všechny ty úzkostlivé pocity. Ani jsem sám pořádně nevěděl, co je toho příčinou, ale důvodů bylo určitě více. A nebo možná jeden velký… "Proč se takhle musí chovat," povzdechl jsem si víceméně pro sebe. Opravdu jsem chtěl domů. "Jsi jak malé dítě," řekl jsem tentokrát dostatečně nahlas, aby mě mohl slyšet. Dál jsem udržoval svůj směr a ani na chvíli jsem nepřestal sledovat stezku pod mýma nohama. "Kdyby byl alespoň opilý, dalo by se to omluvit. Ale on není. Tím jsem si až příliš jistý," mumlal jsem si do límce svého kabátu. "Dobře. Ať si tu je ale…," další část věty byla řečena pevným zvučným hlasem a směrovala k Aoim, "…Já jdu domů!"  "Kaii, prosím...počkej…jen na chvíli," kňourající Aoi se vyhoupl na sedátko. Opravdu se choval jak malé dítě. "Už by konečně mohl dospět. Nebo by se alespoň takhle nemusel chovat na veřejnosti," procedil jsem tiše mezi zuby. Ale přece jen na mě ta poslední věta měla efekt. Možná to víc než jejím obsahem bylo tím, kdo jí řekl. Aoi…'K čertu…Přestaň takhle myslet!' okřikl jsem se v duchu.

Přesně ani nevím, jak se to stalo, ale mé kroky se najednou stočili doprava a během chvilky už jsem cítil drobný štěrk a písek pod nohami. Hlavou mi přitom začala běhat hromada otázek: 'Sakra! Chtěl jsem jít domů, ne? Tak proč nejdu? Co tu ještě dělám? Potřebuji být sám! A nebo je to přesně na opak? No… Nevadí. Nebo snad jo? Je přece krásná noc. Takové úžasné ticho a klid. Pro velkoměsto, jako je Tokyo, je to malý zázrak. A Aoi? Koho to zajímá! Není tu nikdy, kdo by ho mohl vidět. Vidět jeho dětinské chování. A po pravdě, já mám docela rád to dítě uvnitř něho, jeho chuť do života.' S mými posledními myšlenkami se mi trochu zvedla nálada. Možná to způsobila ta příjemná uvolňující atmosféra, která vládla v celém parku. Hlavou mi probíhalo, že už dlouho jsem neviděl v Tokyu takhle jasný měsíc. A to ani nebyl úplněk. Byl to takový relativní únik od městského ruchu. Dokonce mi přestala být zima. Zastavil jsem se u houpačky a opřel jsem se zády o jednu ze stojek a zahleděl se na houpajícího se Aoiho.

Když si starší muž uvědomil mou přítomnost, prohnul se dozadu a provokujícím hlasem se zeptal: "Nechceš se taky zhoupnout?" A v další chvíli jsem si uvědomil, jak rozkošný úsměv se právě objevil na jeho rtech. Viděl jsem ten nádherný výraz v měsíčním světle, jež utápělo jeho skvostnou tvář v matném stříbrném moři. Vypadal jako úžasné nadpřirozené zjevení a já jsem si prostě užíval ten pohled. Jak se v jeho hlubokých magických očích odrážely měsíční paprsky…Můj bože…Je tak překrásný… Já… "Tak co říkáš, Kaii?" škubnul jsem sebou, jak mě Aoi vytrhl z mých myšlenek. Tohle bylo přesně to, proč jsem měl jít domů. Domů! Sám! Věci, které jsem si najednou uvědomoval mě děsili a vyvolávali ve mně nepříjemný tísnivý pocit.

 Aoi mezi tím vstal: "Tak, můžeš jít." Ukázal na prázdnou houpačku, udělal krok vpřed, nahnul se ke mně a usmál se. Zmrzl jsem na místě a mé srdce začalo tlouci rychleji. Byla tu jedna skutečnost. A to, že poslední dobou. Příliš často. Až moc příliš často. Všechno v mé hlavě kroužilo kolem Aoiho. A tam, v tu chvíli, když jsem viděl jeho úsměv z takové malé vzdálenosti, cítil jsem, jak se celý svět pod mými nohami začal šíleně točit, a připadalo mi, že jsem neskutečně slabý v kolenou. Začal jsem se pomalu bát, že v příští chvíli mé tělo tvrdě udeří o zem. Všechny pocity ve mně se bouřili a já se stával čím dál tím víc zoufalejší. To, co chtělo udělat mé vnitřní já, bylo naprosto špatné. Špatné. A nikdy se to nesmělo stát. V žádném případě jsem to nemohl udělat. To mi bylo nad slunce jasné. Mohlo by to zničit příliš velkou spoustu věcí. Možná jsem o tom jen příliš přemýšlel. Možná…

"Kaii? Jsi v pořádku?" starostivý hlas prorazil mezi mé myšlenky. Najednou jsem si uvědomil, že nepřítomně zírám kamsi před sebe, jako kdyby Aoi byl neviditelný a já upřeně hleděl na něco za ním. "Kaii?" položil ruku na mé rameno a lehce se mnou zatřásl. Celý jsem se zachvěl a několikrát zamrkal. Zoufale jsem se snažil vzpamatovat a otevřel jsem ústa, abych něco řekl. Vzápětí jsem je ale bezmocně zavřel. Za prvé mě nenapadalo nic, co bych mohl říci, a za druhé jsem toho očividně ani nebyl schopen, stejně tak jako ostatních pohybů. "Kaii, je ti dobře?" starostlivě si mě prohlížel, "Vždyť se celej třeseš." Svou rukou mě vzal kolem ramen a vybízel k pohybu: "Pojď. Nevypadáš dobře. Doprovodím tě domů." Bezduše jsem následoval jeho příklad. "A omlouvám se," dodal najednou. Byl jsem zmatený, ale alespoň jsem ze sebe konečně byl schopný vyrazit slova: "Za co?" "Za to, že jsem tu zdržoval. Nevěděl jsem, že ti není dobře," omlouval se tiše. "Ne. Ne. Ty za to nemůžeš. To já bych se měl omluvit. Že jsem zkazil zábavu," vyhrkl jsem vzápětí a sklopil jsem hlavu. Rozhodně jsem nechtěl, aby si něco vyčítal. Nic na to neodpověděl. Zbytek cesty bylo ticho. Oba jsem mlčeli. Jen spadané listí v parku šustilo, jako následek našich kroků. Byl jsem za to ticho vděčný. Potřeboval jsem si to všechno pořádně srovnat v hlavě.

"Tak jsme tady," vytrhl mě, dneska již potřetí, z hlubiny mých myšlenek. Zamrkal jsem. Stáli jsme před dveřmi mého bytu. Cesta utekla neskutečně rychle. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsme opustili park. Chvíli, kdy jsem přestal slyšet naříkání listí pod podrážkami bot. Na tom ale teď nezáleželo. Zašátral jsem v kapse bundy a vytáhl klíče. Ticho přitemnělé chodby na chvíli narušilo cvaknutí zámku a vzápětí vrzání otvírajících se dveří. Vstoupil jsem dovnitř a váhavě se otočil. "Tak…tak, dobrou noc," špitl jsem, pomalu připraven dveře zavřít. "Počkej," zastavila mě Aoiho ruka. V zápětí se Aoiho rty přitiskly na mé. Byl to jen okamžik. Krátký tak, že než jsem přišel zpátky k smyslům, byl už pryč.

 Nevěděl jsem proč. Nevěděl jsem co. Nevěděl jsem jak. Ale za to jsem si konečně uvědomil a ujasnil jednu věc. Možná to bylo špatné. Opravdu špatné. Ale někdy… Někdy na ničem nezáleží. A já věděl, že to "někdy" je teď. Věděl jsem, co musím udělat. Ať následuje cokoli. Vzal jsem do ruky svůj mobilní telefon a vytočil číslo…

Tento večer vůbec nebyl tak špatný, jak jsem si původně myslel. Posunul jsem se víc ke zdroji tepla vedle mě, cítící, jak se obětí ještě více sevřelo kolem mého pasu. "Vůbec nebyl špatný…," spokojeně jsem si pro sebe zamumlal a zavřel jsem oči.


 (c) Kvicka
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miyoko Miyoko | Web | 28. srpna 2010 v 11:29 | Reagovat

uá, obdivuju tvojí odvahu tohle odevzdat ve škole xD ... ale je to super - nemám sice ráda Gazette, ale povídky o nich mi nevadí... muhaha, tahle je fakt pěkná^^ xD ...

2 Kvicka Kvicka | E-mail | Web | 28. srpna 2010 v 23:11 | Reagovat

oh....xD teď se pěkně zapýřím..xD a budu se cítit strašně moc moc poctěně ^.^

3 Hagumi-chan Hagumi-chan | Web | 18. srpna 2011 v 14:44 | Reagovat

Povedená povídka ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama